Ačkoliv se to může zdát zvláštní, ve skutečnosti existuje mnoho typů inteligence. Jednou z nich je pak ta emocionální. Ta představuje nejen schopnost cítit emoce, ale také empatii, tedy schopnost vcítit se do druhého. Velmi zajímavé je, že je rozšířena především u sociálních druhů, zatímco u solitárních ji v podstatě vůbec nenajdeme.
Typickým příkladem jsou samozřejmě lidé, avšak jakkoliv nám to může připadat divné, ve skutečnosti nejsme v tomto typu inteligence nejvýše na žebříčku. Vyšší ji mají delfíni, sloni, ale například také psi. To znamená, že tato zvířata cítí vše mnohem intenzivněji, než je tomu u nás. To ostatně také vysvětluje například nadšené reakce psů při našem příchodu domů.
Otázkou však je, proč je tak vyvinutá právě u sociálních druhů, tedy u těch, které žijí v tlupách, smečkách či stádech, zatímco u zvířat, která žijí samostatně, ji prakticky nenajdeme. Důvod, proč tomu tak je, najdeme v evoluci.
Pokud chce sociální druh přežít, je pro něj výhodné, pokud se členové společenství starají jeden o druhého a občas nadřadí svůj osobní zájem zájmu celku – například když vlci přinesou kořist vlčatům, ačkoliv by ji mohli velmi dobře sníst sami, nebo když se starají o zraněného člena.
Ovšem žádné chování se neustálí bez odpovídajícího impulzu. A ten právě vedl k rozvoji emoční inteligence. Když se totiž dokážeme vcítit do druhého, pak je pro nás snazší s ním spolupracovat a rozdělit se s ním o jídlo. Díky tomu také pokaždé po skolení kořisti nenastanou boje o to, kdo bude jíst.
To vše samozřejmě platí i o nás lidech. Můžeme si pak všimnout, že například kočky, což jsou samostatní lovci, ji nemají až tak vyvinutou. Samozřejmě u nich úplně nechybí, avšak rozhodně není tak velká. I to je důvod, proč jsou často více připoutány k místu, než k člověku (i když samozřejmě existují výjimky). Pro nás, jako pro jeden ze sociálních druhů, však byla velmi důležitá.