Ona ani není důležitá vzdálenost od domova, aby se člověku zastesklo. To už je důležitější doba, kterou má ovšem každý člověk jinak nastavenou. Někdo se do fáze stýskání dostane už po vyjetí ze svého města, druhého to chytá po týdnu a třetí na to potřebuje půl roku. Někdo to tak nemá vůbec, neví, co to je. Je mu jedno kde se stravuje a kde bydlí, je mu jedno také kde spí. A to je asi to nejdůležitější, protože spánek je ta nejlepší věc na světě. To ví každý.
Steskem po domově trpí skoro každý a každý jej řeší jinak. Někdo si sedne k alkoholu a nadrátuje se tak, že netrefí zátky do hotelu, jiný zase usedne a napíše dopis rodině. Nebo třeba báseň, jako slavný pan Cimrman, jehož báseň „Cizina“ se učí již v prvních třídách obecných škol.
Ale jak již zmíněno, člověk nemusí být tak nějak v cizině, může být třeba v tomto státě, v této republice, aby ten podivný pocit měl.
Ono hodně záleží na prostředí a na činnosti. Vezměme si třeba hotely, kde si přejí, abyste se cítili jako doma a také pro to všechno dělají. A když se kolem vás pořád něco děje, něco, co vás baví, tak na ten stesk tak nějak není čas. Před usnutím máte příjemné pocity, protože vás zítra opět čeká zábava, a tak si na domov moc nevzpomenete. Zato naprosto jiná situace je, když jste v prostředí vysloveně škaredém a máte hodně práce. To znamená pracovní cesty a tak podobně. Příkladná ukázka by byla vojna. Kdyby tedy ještě byla. Naštěstí tuhle koninu zrušili, takže se již nekoná a vojáky které máme nemožno brát v potaz. Ne, že by se jim nestýskalo, to asi ano, ale šli tam dobrovolně, a tak věděli do čeho lezou. Tak nějak s tím počítají a umí se s tím porvat. A neradi o tom mluví, nechtějí si to, nebo nesmějí si to připustit k tělu. Jestli je to dobře nebo špatně, to už v tomto článečku rozebírat nebudeme. To už je čistě jejich osobní věc.